Reportér: Gerhardt Bubník, krasobruslař a právník - Byl jsem při tom

Jako rozhodčí a funkcionář se zúčastnil devíti zimních olympiád. Snímek, na kterém kontroluje tkaničky krasobruslařky Tonyi Hardingové, obletěl svět. Jako první Čechoslovák získal titul na harvardských právech, byl u velkých porevolučních privatizací. Dodnes jezdí na kole, hraje golf, lyžuje. „Vloni jsem kvůli covidu po šedesáti letech nestál na sjezdovce. Snad to letos doženu,“ říká šestaosmdesátiletý Gerhardt Bubník.

Je předposlední den olympijských her v norském Lillehammeru. Jen v USA se na televizi dívá sto milionů diváků – dosud žádnou olympijskou soutěž nesledovalo víc lidí. Volnou jízdu začíná krasobruslařka Tonya Hardingová, nad níž se vznáší podezření, že stojí za pokusem o zmrzačení své největší soupeřky Nancy Kerriganové.
Po neúspěšném pokusu o trojitý axel zastavuje a s pláčem přijíždí ke dvojici vrchních rozhodčích. Něco jim vysvětluje a přehodí nohu přes mantinel, aby ukázala závadu na své pravé botě – přetrženou tkaničku. Jedním z oněch dvou sudích je bývalý krasobruslař Gerhardt Bubník. Okamžik, kdy se zkoumavě sklání nad nártem Tonyi Hardingové, zachytí desítky fotografů.
O téměř osmadvacet let později sedíme v rozlehlém bytě na pražských Malvazinkách, pokojem zní klasická hudba. Náš hostitel přináší štos pečlivě srovnaných dobových novin a časopisů. „Prý jde o jednu z nejčastěji publikovaných fotografií vůbec,“ říká a rozkládá na stůl archy s mírně odlišnými záběry stejné situace.

Otec zachránil maminku

Když mu bylo osm, byl jeho otec deportován do nacistického tábora. O rok později musela do transportu jeho matka, rozená Abelesová. „Příbuzní odjížděli do lágrů již od roku 1942 a nikdo se nevrátil. Maminku uchránilo před nejhorším, že se jí můj ‚árijský‘ tatínek nezřekl,“ vypráví pan Bubník.
Poté, co na konci roku 1944 zůstali Gerhardt, narozený v červenci 1935, a jeho o dva roky starší bratr Robert bez rodičů, ujala se jich německá sousedka a maminčina přítelkyně od školních let Marie Waldenová. „Pomáhala nám celou válku. A to ještě považte, že snoubencem dcery paní Waldenové byl německý armádní zubař, který rodičům dokonce tajně vyrobil před deportací zubní protézy. Tím se dopouštěl vlastizrady, za kterou hrozila smrt zastřelením.“
Jeho rodiče se domů vrátili v polovině května 1945, otec jako stoprocentní invalida. „Uvítal jsem je s brekem, že nám ozbrojenci odvlekli tetu Marii. Otec se ji vydal hledat po sběrných táborech, a když ji vypátral, zapřísahal úřady, že nebyla žádná nacistka. Vyvázla díky tomu z odsunu.“

S angličtinou do světa

Rodiče neměli žádné vyšší vzdělání. „Matka byla švadlena, otec vyučený kuchař. Přesto za války požádal jednu ze sousedek, která dříve učila angličtinu, abych k ní mohl chodit na soukromé lekce. Pro můj život to byla zásadní věc.“
Hned po válce mohl totiž nastoupit do anglické obecné školy a pak do anglického gymnázia. Patřil tam ale k nejchudším žákům. „Když jsme v roce 1947 jeli na lyžařský zájezd do Pece pod Sněžkou, zaplatila to za mne škola, naši na to neměli,“ vzpomíná. Ve stejném roce se ocitl ve vlaku směřujícím do Norska. „Byla to akce Svazu osvobozených politických vězňů pro dvě stovky československých dětí, jejichž rodiče prošli koncentračními tábory,“ vysvětluje. Po čtyřdenní cestě v dřevěných vagonech, jejíž větší část vedla přes rozbombardované Německo, dorazil vlak do městečka Sarpsborg. „Článek, který o nás vyšel, mám také dodnes schovaný,“ říká pan Bubník a ukazuje zažloutlý výtisk listu Sarpsborg Arbeiderblad, ve kterém je dvanáctiletý Karel (tak si od blízkých nechává celý život říkat) vylíčen jako jediný z výpravy, kdo umí anglicky a je schopný tlumočit.
„S rodinou, která mě u sebe ubytovala, jsme se pak navštěvovali, jak jen to šlo. Dodnes jsem v kontaktu s některými potomky, zatím naposled byli v Praze před dvěma lety,“ říká pan Bubník, který se obstojně dorozumí i norsky.

Dvě osudové překážky

Bruslit se naučil sám na vršovických pláccích, které jejich správci polévali vodou. Když se v roce 1946 jeho bratr Václav – otcův syn z prvního manželství a talentovaný hokejista – dostal na vojnu do Armádního tělovýchovného klubu Praha, objevil kouzlo zimáku na Štvanici. „Chodili jsme se na Vaška dívat a občas se mi tam povedlo zabruslit. Všiml si mě krasobruslařský trenér, který se s tátou znal z koncentráku, a zapsali mě do oddílu.“
Bylo mu dvanáct, během dalších dvou let se naučil základní skoky a piruety. „Horší to bylo s povinnými cviky, které spočívaly v opakovaném kopírování kružnic, takzvaných paragrafů. Zpočátku s námi trénovala i Věra Čáslavská, která právě kvůli tomuto nezáživnému drilu utekla ke gymnastice.“ Houževnatý Karel Bubník se rozhodl vydržet.
Nasedal do poslední noční tramvaje, která vyjížděla ve čtyři ráno z Edenu, aby byl v půl páté na ledě. Po tréninku pospíchal do školy, po vyučování si na dvě hodiny zdříml a k večeru se vracel na Štvanici. Měl jednu smůlu: jeho kamarádem, ale i soupeřem byl slovenský krasobruslař Karol Divín, pozdější mistr Evropy a olympijský medailista. V roce 1956 byl nominován na mistrovství Evropy v Paříži, vyfasoval i týmové oblečení a cestovní pas s vízem. „Dva dny před odjezdem mě vyzvali, ať všechno odevzdám, podobně se to opakovalo i o rok později při šampionátu ve Vídni. Musel jsem se nad dalším závoděním zamyslet. Jedním důvodem byla stopka pro výjezdy na Západ – z fakulty jsem měl posudek, že nejsem politicky angažovaný. Také jsem si ale uvědomil, že nemám šanci porazit Karola a stát se domácí jedničkou.“ Ve dvaadvaceti letech se rozhodl svoji závodní dráhu ukončit.
U sportu ale zůstal jako rozhodčí. „Od roku 1958 jsem téměř každý zimní víkend trávil soudcováním. Ať mrzlo, pršelo, sněžilo, nebo fučelo, stáli jsme na ledě od rána do večera – stadiony neměly střechu, závodilo se za každého počasí. A večer nás čekalo dvouhodinové počítání výsledků.“ Mezitím začal pomáhat i s organizací velkých domácích šampionátů. Nejdříve to bylo mistrovství Evropy v Bratislavě v roce 1958, v roce 1961 pak mistrovství světa v Praze.
Krasobruslení bylo v té době velmi populární, na všechny dny bylo vyprodáno, i na tréninky se chystaly davy. Nejočekávanější byla americká výprava. „Její letadlo ale v Bruselu havarovalo, nikdo nepřežil. Šampionát byl zrušen a přesunut na rok 1962,“ vzpomíná Gerhardt Bubník, který zůstal v organizačním výboru, a byl tak přímým svědkem toho, když o rok později získal Karol Divín stříbro a sourozenci Eva a Pavel Romanovi senzačně zlato.

Začátky advokátní praxe

Pražská práva studoval v době nejtužší komunistické diktatury: v letech 1953–1958. Až do posledního ročníku současně reprezentoval Československo v krasobruslení.
Po promoci dostal umístěnku na národní výbor v podkrkonošských Hořicích. Čekala jej tam čistě úřednická práce, podal proto odvolání a získal místo koncipienta v Olomouci. Rok poté přišel povolávací rozkaz. Po osmnáctiměsíční vojně, jejíž část strávil jako velitel spartakiádního nácviku, požádal o přeložení do Prahy. V roce 1961 nastoupil do advokátní poradny na Národní třídě a v roce 1963 se stal advokátem.
„Nejhorší léta komunistického teroru naštěstí skončila. A tak mohu s čistým svědomím říct, že do žádné z mých kauz nikdo zvenčí již nezasahoval,“ bilancuje pan Bubník.
V roce 1965 obhajoval studenty obviněné za účast na majálesu. „Podařilo se mi změnit kvalifikaci z pobuřování na výtržnictví, což znamenalo mírnější podmíněné tresty,“ vzpomíná. V té době se začal zabývat i autorským právem. Poskytoval poradenství řadě umělců a jejich potomků, angažoval se i ve sporu tří historiků a spoluautorů slavného díla Obrazy z dějin národa českého s dědici hlavního autora Vladislava Vančury.

Ve dvaatřiceti na Harvard

V sedmadvaceti letech se stal nejmladším mezinárodním rozhodčím na světě, na Západ ovšem stále nesměl. „Svaz krasobruslení potřeboval pro velké mezinárodní soutěže československého sudího a Josef Dědič, můj bývalý trenér a funkcionář Mezinárodní bruslařské unie, mi doporučil vstoupit do komunistické strany. Začínalo pražské jaro, a nepřipadalo mi to jako velké provinění, dnes to však považuju za své osobní selhání,“ říká k tomu. Pozdější pokus o naverbování mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti opakovaně odmítl, jak dosvědčují archivní dokumenty. „Přesto jsem po roce 1989 s ohledem na své členství v KSČ odmítal nabídky veřejných funkcí,“ dodává.
V době politického uvolňování v roce 1967 podal přihlášku na Harvard Law School. „Inicioval to Harold Stassen, americký politik a advokát, který zastupoval Jana Baťu v rodinném sporu o nástupnictví ve firmě a pro nějž já jsem dělal posudky o předválečném československém právu. Jezdil i do Prahy a při jednom z našich setkání mi doporučil ucházet se o stipendium. Bylo mi dvaatřicet, měl jsem rozběhnutou praxi, zpátky do školy se mi moc nechtělo. Ale říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám a že mě stejně nevezmou.“ V dubnu 1968 byl ale přijat k postgraduálnímu studiu. Zpráva o sovětské invazi jej zastihla na přípravném kurzu v Princetonu. „Nedařilo se mi spojit s Prahou, byl jsem odkázaný na americké zpravodajství, první dopisy přišly až po několika týdnech. Bylo mi hrozně a musel jsem vyhledal doktora, aby mi předepsal prášky na spaní.“ K tomu, aby se dal do kupy, mu prý nejvíc pomohla těžká studijní práce.
„Musel jsem se přizpůsobit tvrdé konkurenci. To znamenalo prakticky pořád se učit a skládat písemné zkoušky, ostatně na nic jiného jsem ani neměl peníze,“ vzpomíná první československý absolvent harvardských práv. Školní rok zakončil disertací, za kterou dostal Cenu děkana. Na promoci nečekal, místo ceremonie vyrazil raději na okružní cestu napříč Amerikou. „Jeden ze spolužáků se vracel domů do Oregonu a byl ochoten mě vzít s sebou. Měl volkswagena brouka, přespávali jsme u jeho známých. Nestálo mě to nic než občas zaplatit hamburgery na benzince.“

Od Chemlonu k emigrantům

V sedmdesátých letech se díky harvardskému titulu a znalostem cizích jazyků dostával k velkým mezinárodním obchodním transakcím. Jako advokát pracoval například na smlouvách o koupi a dovozu japonské výrobní linky pro státní podnik Chemlon v Humenném nebo o koupi nové celulózky pro Ružomberok – v podstatě celé kanadské továrny na klíč.
Zastupoval také pozůstalé po pražské havárii letadla Tu-154, ke které došlo v březnu 1973. „Ocitl jsem se na koberečku Aerofl otu, kde na mě jedna sovětská dáma křičela, že jednám jako buržoazní advokát a že na mne podá stížnost,“ vzpomíná pan Bubník, který nakonec spor o finanční odškodnění vyhrál.
Pomáhal šlechtickým rodům Lobkowiczů a Liechtensteinů ve sporech vůči československému státu. Zastupoval emigranty poté, co byli zbaveni občanství a byl jim zkonfi skován majetek. Řešil i mezinárodní tahanice o děti. Právní kauzy jej zavedly do Indie, Kuvajtu či Japonska. Působil také jako rozhodce v mezinárodních obchodních a sportovních sporech.

Norsko, olympijský vzor

Desetkrát byl ředitelem Pražské brusle, na kterou tehdy přijížděla světová špička. Stal se školitelem mezinárodních rozhodčích, v letech 1988–2010 byl funkcionářem International Skating Union (ISU). Šéfoval dvěma velkým pražským šampionátům – mistrovství Evropy v roce 1988 a mistrovství světa v roce 1993. Při obou akcích vyjednával též smlouvy se sponzory a televizními společnostmi, což se poté stalo jeho specializací i na úrovni ISU. „Vždy šlo o dobrovolnou činnost bez nároku na honorář, placené jsme měli jenom výdaje,“ poznamenává muž, který se v dresu ISU zúčastnil také devíti zimních olympiád.
Když má pan Bubník vybrat, na které olympijské hry vzpomíná nejraději, bez váhání jmenuje Lillehammer 1994. „To byly hry udělané s takovou důstojností a přitom skromností, navíc s respektem k nádherné přírodě! Nadchl mě i sportovní duch Norů. Panovaly obrovské mrazy, ve dne minus patnáct, v noci pětadvacet. Ale protože svítilo slunce a bylo bezvětří, dalo se to vydržet. Na běžecké závody přijelo sto tisíc domácích fanoušků, kteří si podél tratí postavili stany, ozdobili je vlaječkami a přespávali v nich.“
Naopak nejhorší vzpomínky má na Lake Placid 1980 a Soči 2014. „V Americe šlo o nezvládnutou organizaci v odlehlém letovisku, kam vedla jediná okreska. Pořadatelé byli nezkušení, doprava nefungovala, diváci se často ani nedostali na závody.“ Ruské pořadatelství hodnotí negativně z jiných důvodů: „Olympiády dnes slouží jako obrovská propaganda, a proto se o ně ucházejí hlavně autoritativní režimy. V Soči bylo vystěhováno mnoho obyvatel a zbourány jejich domy. Publikum tvořili privilegovaní Rusové, kteří fandili jenom Rusům. A to jsme ještě nevěděli o jejich habaďůře se záměnou dopingových vzorků.“ Sportovec tělem a duší

Po roce 1989 nabrala ještě větší obrátky jeho právnická kariéra. Jedním z prvních klientů pana Bubníka bylo konsorcium US West a Bell Atlantic, které jednalo se státním podnikem SPT Telecom o vytvoření podniku Eurotel. Následovaly firmy General Electric, BP Oil, Estée Lauder… Pak přišla druhá největší privatizace po automobilce Škoda: společnost Philip Morris jej požádala o poradenství při koupi státního podniku Tabák Kutná Hora.
Také na sportovním poli jej jako právníka a člena vedení ISU čekaly významné případy.
Nejdříve to byl dopingový skandál s běloruskou rychlobruslařkou, která si vymyslela potrat, aby získala výmluvu pro požití zakázaných látek. Následovala kauza Claudie Pechsteinové a jejího krevního dopingu. „Pechsteinová je pro Němce se svými devíti olympijskými medailemi podobnou ikonou jako pro nás Zátopek nebo Čáslavská,“ přibližuje Gerhardt Bubník, který na legendu světového rychlobruslení podal v březnu 2009 žalobu. Následovalo shánění znaleckých posudků, laboratorních důkazů a svědeckých výpovědí, do toho se blížila olympiáda ve Vancouveru. „Právní zástupci Pechsteinové vedli proti ISU agresivní kampaň, její osobní lékař a šéf německých bruslařů – oba z Erfurtu, kde bylo centrum východoněmeckého dopingu – na mě řvali na chodbě soudu.“ Případ se táhl deset let, neboť bruslařka přešla do protiútoku a zažalovala ISU o čtyři miliony eur za ušlý zisk a újmu na pověsti. Na jedno z posledních jednání letěl Gerhardt Bubník už jako osmdesátník. Pechsteinová nakonec svůj boj prohrála.
Globální „slávu“ nicméně Gerhardtu Bubníkovi vynesla událost zmíněná v úvodu. Nejsledovanější krasobruslařskýzávod všech dob svedl dohromady Tonyu Hardingovou (krátce nato byla usvědčena z objednávky násilného přepadení) a její oběť Nancy Kerriganovou. Prvně jmenovaná požádala o povolení nového startu a dvojice hlavních sudích jej nakonec povolila, protože se shodla, že nelze na místě posoudit, jestli si závadu na botě sama zavinila, nebo ne. Ani při nové jízdě se jí však trojitý axel nepovedl a skončila osmá, její sokyně druhá. „Abych stihl být v pondělí v práci, vracel jsem se hned další ráno domů. A v letadle jsem spatřil fotky z té scény na titulních stránkách všech novin, ještě dlouho mi pak známí posílali další výtisky v mnoha světových jazycích.“
Od mládí hrál tenis a jezdil na koni, je náruživý lyžař. V roce 1999 mu namontovali kardiostimulátor, od roku 2000 má čtyřnásobný by-pass. V roce 2013 měl první infarkt, o tři roky později druhý. „Od té doby už nejezdím lyžovat do Itálie a Francie, ale do Schladmingu, který je blíž. Vloni jsem kvůli covidu poprvé po šedesáti letech nestál na sjezdovce, snad to teď doženu,“ říká pan Bubník, který je i vášnivý cyklista. „Před třemi lety jsem si ale pořídil elektrokolo, protože okolo chaty musím překonávat velká převýšení.“
V sedmdesáti letech začal hrát golf. „Mám ze sportu zničenou páteř a kyčle, ale při golfu mi to naštěstí nevadí, zato tenis už hrát nesmím.“ Na bruslích stál naposled v roce 2000. „Koupil jsem si nové ve Vídni při mistrovství Evropy a chtěl je vyzkoušet u nás na Nikolajce. Měly ale jiný sklon boty a jinou křivku brusle než dřív, nedokázal jsem se ani pořádně rozjet,“ směje se. Poslední roky hraje dva dny v týdnu bridž. „Nedávno jsme hráli na internetu velký americký turnaj a skončili třináctí z 546 účastníků.“
Na přenosy z olympiády se nijak zvlášť nechystá. „Zažil jsem čtyři prezidenty mezinárodního výboru a Thomas Bach je z nich nejhorší. Ty jeho podlézavé řeči vůči Putinovi a teď i k Číňanům těžko snáším. Navíc jeho povolení výprav Rusů na posledních třech olympiádách pod jiným jménem zcela eliminovalo původně udělený trest úplného vyloučení. Politický bojkot je to nejmenší, jak vyjádřit nějaký postoj, snad se připojí i Česká republika.“

Filantropem i po smrti

V roce 2007 obdržel od Mezinárodního olympijského výboru Olympijský řád a v roce 2009 Cenu za boj proti dopingu. V roce 2016 byl uveden do Právnické síně slávy. O rok později vyšla jeho autobiografie Život mezi paragrafy, předloni vydal na Amazonu její anglický překlad.
Od devadesátých let, kdy začal slušně vydělávat, se věnuje dobročinnosti a v posledních letech takřka veškerý svůj majetek rozdal. V rámci organizace Člověk v tísni podporuje školní docházku dětí ze sociálně slabých rodin, včetně romských. Podobnou spolupráci navázal s Nadací Vize Dagmar a Václava Havlových, kde s jeho pomocí vznikl stipendijní fond pro žáky konzervatoře. V rámci stipendijního fondu Harvardovy právnické fakulty vytvořil jeho odnož na podporu českých studentů.
„Dlouhé roky jsem o tom nemluvil. Zmiňuji to až teď, třeba to bude inspirovat i někoho dalšího.“ Rozhodl se rovněž zřídit nadaci ve své závěti: „Vznikne ve stejný den, kdy umřu. Vkládám do toho poměrně velkou část svého jmění včetně jedné nemovitosti. Mělo by to generovat prostředky na pokračování mé filantropie.“ Založil také každoročně udělovanou a finančně dotovanou cenu pro právníka, který poskytl v uplynulém roce nejvíc bezplatné právní pomoci nemajetným lidem.
„Po celý život mi bylo pomáháno, považuju za svou povinnost to vracet,“ vysvětluje. Mezi stěnami s originály Maxe Švabinského a Rudolfa Kremličky duní údery kyvadlových hodin a náš hostitel poznamená: „Smrti se nebojím. Bude mi ale líto, že opouštím tenhle krásný svět.“